Po Bohémě pronikám do tajů další Pucciniho opery. Tosca je vlastně tragedie milenců zamotaných do nijak zvlášť nespecifikovaných (a proto nadčasových) politických bojů, které je dovedou na hranici smrti, kterou nakonec přes malování si svobodné budoucnosti oba překročí. Mario Cavaradossi je popraven a Tosca skočí z hradeb Castello Sant'Angelo. Zatím mám oposlouchané první jednání, které končí krásným TeDeum s árií šéfa policie Va, Tosca.
Skákat z hradeb či z čehokoli jiného za účelem sebevraždy je pro divadlo vždy zajímavá výzva. Viděl jsem zatím jen skok Dostojevského Něžné s mikroportem u něžné pusinky z okna v karlovarském divadle. Okno nebylo, skákalo se do suterénu či do orchestřiště. Ivanka Uhlířová (partnerem jí tehdy byl třiadvacetiletý Honza Budař) si tehdy musela docela užít. Pravděpodobně dopadla na matraci. Podobně měla Tosca doskočit do matrace i v chicagském Lyrické opeře, ale divadelní technici tehdy vymysleli zlepšovák. Místo matrací pod padající Toscu naaranžovali trampolínu. Dovedete si asi představit finále dramatické opery, kdy hlavní hrdinka v sebevražedném odhodlání skočí z vyvýšené hradní makety do fiktivního hradního příkopu, z něhož se ještě dvakrát třikrát (jistě se smrtelnou grimasou) vrátí před zraky diváků.
Podobný problém mají herci s umíráním po násilné akci. Umřít rychle nebo v smrtelném nervovém třesu? Padnout na bok nebo na břicho? Vydávat zvuky nebo raději mlčet? Kdo zažil smrt na jevišti, ví, o čem je řeč. Já jsem zatím jen zabíjel a doufám, že u toho zůstane. Ale smrt Tomáše Vydareného v Lásce dona Perlimplína zůstane pro pár zasvěcených legendou. V Pucciniho opeře Tosca zabije již zmíněného policejního ředitele barona Scarpiu ve slavné scéně il bacio di Tosca – Tosčin polibek.
Mám nahrávku s Marií Callas. S ní hrál a zpíval barona Scarpiu Tito Gobbi, a tak byl při každé repríze znovu a znovu probodáván od slavné řecké sopranistky. Maria Callas byla krátkozraká, což při zpěvu samozřejmě nevadilo, ale když na premiéře poprvé neměla na scéně brýle, nemohla po polibku zasunovacím nožem do zad najít cestu z jeviště do zákulisí. Tito Gobbi již ležel probodnutý na zemi a začal zoufalé divě ukazovat cestu nataženou rukou, při čemž se dusivě rozesmál. Druhý den si divadelní kritika nemohla vynachválit realistický výkon italského barytonisty na konci druhého dějství.
Qual altro al mondo può star di paro al culetto tuo bello!
Žádné komentáře:
Okomentovat